Den dvacátý první - první den v Číně

Večerní mongolská vyprahlá krajina se přes noc změnila v moře zeleně a ranní mlhy. Za okny se míhají kukuřičná pole, jezera s lekníny, rybáři na lodích roztahují sítě. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo.. ještě šedesát tunelů a jsme v Pekingu. Nápisy v azbuce vystřídaly čínské znaky. Písmena v Rusku se dala přečíst a dávala smysl. Azbuka v Mongolsku smysl nedávala, ale přečíst se dala. V Číně si však ani neškrtnu.

Pekingské nádraží nás uvítalo řadou lidí pospávajících na peróně. Zvláštní způsob čekání na vlak. Zvláštní způsob všeho. Při výstupu z nádražní haly nás pohlcují davy. Být v Evropě, myslím si, že jsem se omylem připletla na demonstraci. Množství lidí je ohromující. Hlava na hlavě. Překvapuje mě, že vyjít z nádraží, najít bankomat a koupit lístky na metro je po všech našich cestovatelských zkušenostech tak složité. Ale rychle se aklimatizujeme.

Metrem do centra pár minut od Zakázaného města a pak pěšky do hostelu. Červené lampiony a uzly s třásněmi. Stánky s jídlem. Uličky hutongu. Nacházíme náš hostel, je skvělé potkat někoho, kdo vám rozumí. Necháváme zde většinu věcí, bereme jen ty, které budeme potřebovat na treku po čínské zdi následující den. Ochotný majitel nás zásobuje užitečnými informacemi. Pozdní oběd si dáváme v místní restauraci za rohem. Nevíme, co si objednáváme, zda slané, sladké, jak to bude chutnat, ukazujeme na obrázky a vystavené jídlo a těšíme se. Při prvních soustech se necháváme překvapovat chutěmi, které kuchaři vykouzlili. Jídlo je vynikající. Rtuť teploměru mé spokojenosti vyskakuje do závratných výšin.  

Vcelku úspěšně přesunujeme na autobusové nádraží, odkud nás autobus doveze na okraj Pekingu. Po asi hodině jízdy po dálnici. Město je obrovské. Na konečné se na nás vrhají místní taxikáři. Našinci může přijít jejich způsob nabízení služeb řekněme..velmi ofenzivní. Jsme doslova obklíčeni.  Časem se naučíme odolávat a odmítat, i když jejich chování není vůbec příjemné. Vysvobodí nás až taxikář poslaný z hostelu na vesnici v horách, kde máme strávit první noc. Cestu lemují vkusně nasvícené budovy. Již za tmy přicházíme na dvůr hostelu. Velmi ochotně nám místní podávají večeři, jsou velmi přirození a bezprostřední. Cítíme se s nimi příjemně. Podle obrázků objednáváme několik jídel, polévka prý není porce pro jednoho, ale pro dva. Objednáváme tedy jen dvě, zelené cosi s tofu a tomatovou. Přinesli jednu velkou a jednu gigantickou mísu. Rybu a čtyři vařené kukuřice. Černé houbičky s vejcem a zelené fazolové lusky. Místní červené víno. Množství jídla nejsme schopni sníst. Vlado nedojídá, životní jistoty padají. Před spaním dáváme černobílé pexeso a teplou sprchu.