Den dvacátý první - první den v Číně

Večerní mongolská vyprahlá krajina se přes noc změnila v moře zeleně a ranní mlhy. Za okny se míhají kukuřičná pole, jezera s lekníny, rybáři na lodích roztahují sítě. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo.. ještě šedesát tunelů a jsme v Pekingu. Nápisy v azbuce vystřídaly čínské znaky. Písmena v Rusku se dala přečíst a dávala smysl. Azbuka v Mongolsku smysl nedávala, ale přečíst se dala. V Číně si však ani neškrtnu.

Pekingské nádraží nás uvítalo řadou lidí pospávajících na peróně. Zvláštní způsob čekání na vlak. Zvláštní způsob všeho. Při výstupu z nádražní haly nás pohlcují davy. Být v Evropě, myslím si, že jsem se omylem připletla na demonstraci. Množství lidí je ohromující. Hlava na hlavě. Překvapuje mě, že vyjít z nádraží, najít bankomat a koupit lístky na metro je po všech našich cestovatelských zkušenostech tak složité. Ale rychle se aklimatizujeme.

Metrem do centra pár minut od Zakázaného města a pak pěšky do hostelu. Červené lampiony a uzly s třásněmi. Stánky s jídlem. Uličky hutongu. Nacházíme náš hostel, je skvělé potkat někoho, kdo vám rozumí. Necháváme zde většinu věcí, bereme jen ty, které budeme potřebovat na treku po čínské zdi následující den. Ochotný majitel nás zásobuje užitečnými informacemi. Pozdní oběd si dáváme v místní restauraci za rohem. Nevíme, co si objednáváme, zda slané, sladké, jak to bude chutnat, ukazujeme na obrázky a vystavené jídlo a těšíme se. Při prvních soustech se necháváme překvapovat chutěmi, které kuchaři vykouzlili. Jídlo je vynikající. Rtuť teploměru mé spokojenosti vyskakuje do závratných výšin.  

Vcelku úspěšně přesunujeme na autobusové nádraží, odkud nás autobus doveze na okraj Pekingu. Po asi hodině jízdy po dálnici. Město je obrovské. Na konečné se na nás vrhají místní taxikáři. Našinci může přijít jejich způsob nabízení služeb řekněme..velmi ofenzivní. Jsme doslova obklíčeni.  Časem se naučíme odolávat a odmítat, i když jejich chování není vůbec příjemné. Vysvobodí nás až taxikář poslaný z hostelu na vesnici v horách, kde máme strávit první noc. Cestu lemují vkusně nasvícené budovy. Již za tmy přicházíme na dvůr hostelu. Velmi ochotně nám místní podávají večeři, jsou velmi přirození a bezprostřední. Cítíme se s nimi příjemně. Podle obrázků objednáváme několik jídel, polévka prý není porce pro jednoho, ale pro dva. Objednáváme tedy jen dvě, zelené cosi s tofu a tomatovou. Přinesli jednu velkou a jednu gigantickou mísu. Rybu a čtyři vařené kukuřice. Černé houbičky s vejcem a zelené fazolové lusky. Místní červené víno. Množství jídla nejsme schopni sníst. Vlado nedojídá, životní jistoty padají. Před spaním dáváme černobílé pexeso a teplou sprchu.

Den sedmnacty - poprve v Mongolsku

Brzo rano, prijizdime do Ulaan Baataru. Mesto je jeste ospale. Z nadrazi jdeme do hostelu pesky. Presto, ze jsme nedaleko centra hlavniho mesta trimilionoveho naroda, dostavame dojem, ze jsme v zapadlem malem zanedbanem mestecku. Ubytujeme se v nasi jurte na strese hostelu. Pri zari probouzejiciho se slunce snidame, zvedave si prohlizime okoli a snazime se nasat neco z atmosfery mesta, ktere nam svrchu poodhaluje sva skryta zakouti. Po leve ruce pomalu plnici se jedna z hlavnich dopravnich tepen, vpravo rozbite ulicky plne prachu a smeti. Pres ploty nasich sousedu vidime chudobu a chatrcky v tesne blizkosti modernich obchodu.

Na skromne podminky socialnich zarizeni jsme jiz zvykli a co se tyce Mongolska, dopredu informovani. Proto me mile prekvapi zprava od spoluobyvatel hostelu, ze tepla voda vetsinou tece. Je krasne, umyt si vlasy. Zvenku do mistnustky se sprchou pres prostor nad dvermi pronika chladny vzduch, a horka sprcha mi v techto podminkach pripada jako luxusni darek.

Nase prvni cesta vede k bankomatu a do banky smenit penize. Trva mi vecnost, nez se s urednikem za prepazkou domluvim (ruce, nohy, papir a par slov anglicky pomohou).

Vyrazime zpet smerem k nasemu hostelu, kousek od neho se nachazi funkcni budhisticky chramovy komplex. Babicky u vstupnich bran prodavaji zrni. Ze by nejaky obetni ritual bohum? Aha, na nadvorich jsou stovky holubu, lide je zrnim krmi, cas od casu nejake dite prozene a nad nas se potom vznese masa sedych kridel. Odhadujeme, kdy nam nejaky holub z vysky posle na havu svuj pozdrav.
Mistni mnisi sborove odrikavaji sve modlitby. Od mladiku po starce, zahaleni v purpurovych habitech, zpivaji a hraji na bubny a dalsi jednoduche hudebni nastroje, vytvareji zvlastni spiritualni atmosferu. Lide vchazi do chramu, posedi, odrikavaji sve modlitby. Kolem chramu je sposta modlitebnich bubnu, lide jimi otaceji a prozivaji sve duchovni ritualy.

V nejvyssim chramu stoji obrovsky zlaty budha. U jeho sten v nekolika patrech stovky malych budhu, atmosferu dokresluje tlumena hudba. Spousta barevnych satku, umelych kvetin, sosek jinych bohu, u nich polozene bankovky. Snad pro stesti nebo staly blahobyt.

Vychazime z chramu do postranni ulicky, kterou lemuje plot z vlniteho plechu, nase kroky viri prach. Hlad hlasi poledne, dodavame si odvahy a zamirime do jedne z provozoven rychleho obcerstveni ochutnat, jake speciality nabizi mistni kuchyne. Podle obrazku vybirame nekolik jidel a verime, ze nase zaludky nezvykle na lokalni upravu potravy k nam budou shovivave. Jidlo je podle ocekavani vyborne, smazene placky plnene korenenym mletym masem, bramborovy salat, zelny salat, smazene mlete maso s volskym okem. Jen bilemu ridkemu napoji neumime prijit na chut.

V mistnim samosce stejne kupujeme vodku a doufame, ze ta s obrazkem Cingischana nam pomuze preklenout pripadne pojidelni krusne chvile.

Vchazime na hlavni velke namesti, lemovane vice ci mene vyznacnymi budovami a rozhodneme se navstivit mistni muzeum mongolskeho naroda, ktere popisuje jeho dejiny od praveku po moderni dobu. Nektere nedavne udalosti nam pripominaji deni v nasi ceskoslovenske domovine, vcetne toho v roce 1989.

Na namesti se fotime s Cingischanem hrde trunicim na stolici v cele namesti.

Pohled na hodinky nam ukazuje hlad. Pruvodce Lonely Planet doprorucuje restauraci Nomad, ktera obrazy mongolek v typickych barevnych habitech a tapetami na stenach se vzorem yaci kuze navozuje atmosferu mistnikultury. Z menu se snazime vybrat mongolske speciality. Polevka z kone, maso trochu tuhe. V lebce ovce ruzne druhy masa a vnitrnosti, mezi nimi nalezame i cosi kulateho. Za obvyklych okolnosti by to na nas mrklo, nyni vsak udivene mrkame my na to. Odvaznejsi z nas zacinaji kostovat, postupne se od mekke a chutne svaloviny prokousavame do nitra. Asi hnedoocka.

Vecer si sbalime veci na dvojdenni vylet do narodniho parku, poznat krasu mistni prirody, ocekavame nekonecne plane se stady pasoucich se koni, krav, koz, ovci a yaku.

Prichazi prvni noc v jurte. Po pocatecnim dojmu exotiky se tu citime prijemne a prirozene doma.

Den sestnasty - vlak

Opat skore ranne vstavanie a opat cesta na stanicu, haha, chytili sme tu istu marsrutku s tym istym soferom ako cestou zo stanice pred par dnami, a je rovnako neprijemny ako pred par dnami, na stanici sme vcas, dame si posledne ruske ranajky - palacinky ako inak : D maju aj blov a laka nas konecne zistit co to je len si na to u akosi nikto netrufa....  

Este poslat pohladnice a ideme..... zapipame si vo dverach, a vobec, uzivame si uz zname prostredie, dalso den vystupime v novej krajine, ktovie, co nas tam caka.....

Na cestu vlakom sa vsetci tesime. Akosi sme ocakavali, ze vo vlaku pojdeme vela a dlho, ze sa budeme nudit, ze nam to poleziena nervy, ale, asi to bolo tymi castymi prestupmi na zaciatku a kratkymi, len 8-hodinovymi cestami, mame pocit, ze sme si vlak este velmi neuzili..... snad si v nom teraz, ked tam budeme viac nez cely den, konecne trochu oddychneme.... 

Cakame na perone a prichadza modry vlak s konikmi na lokomotive :) uz na prvypohlad vyzera inak nez to cim sme sa vozili doteraz. Jazdina trase Moskva - Ulaan Baatar a mongoli na tuto trasu dali to najlepsie. Len pol roka nova suprava, leskle potahy na sedadlach, ovcie deky a slamene vankuse. Novy svet :) v nasom kupe najdeme staru pani v pyzame, vyzera prekvapene, vagonova sprievodkynajej pride povedat aby sa prestahovala, trva jej to dlho a my neskor zistimem ze sa pani nerozpakovala nahlat, lebo je to mama nasej sprievodkyne.....

Dohadujeme sa kto bude sediet pri okne, najblizsich "par" kilometrov pojdeme popri Bajkale... asi skoda slov, pozrite si fotky :)

Tesime sa ze si na stanici v Sludjanke kupime tunajsie ryby - omuly, mame tu stat len 3 minuty a tak startujeme ku dveram hned ako vlak zacne spomalovat, no caka nas velke skmlamanie - ziadne babusky tu niesu!! Len par zmrzlinovych boxov v dialky pri stanicnej budove, ale na peronoch nikto.... skoda. Na obed teda pojdeme do restauracnehp vozna. Aj to sme vlastne chceli skusit. Davame si borsc a akusi inu rusku polievku, palacinky s tuniakom a s kaviarom......

Z okna sledujeme ruske osady s drevenickami a pozorujeme ako brezy a borovice pomaly ubudaju.... dedinka na kopci, pod kopcom smetisko.... tovarne... vyzera to, ze tu tazia kamene a drevo..... v dialke vidno mensie hory... nevieme sa dockat az uvidime prve jurty a rozmyslame cim to je, ze na ruskom pohranici este ziadne niesu. Asi tym, ze mongolov odtialto vyhnali...... 

Citame, piseme blog, zahrame si hru..... fotime!! ..... okolo polnoci mame byt na hraniciach. Kontroluju nas mongolske colnicky a ich male dieta, ruski pohranicnici, colnici so psom a potom este mongolski pohranicnici.... to chvilu trva, musime si k tomu zatiahnut zavesy... vyzbieraju nam pasy a vratia asi po stvrt hodine. Tak, a sme v mongolsku..... vonku uz nic nevidno, len uplnu tmu....